Putujeme Velkou Moravou

Kreslená mapa Klasická Turistická Letecká
map Znojmo-Hradiště Mikulčice-Valy Kopčany Pohansko u Břeclavi Staré Město Modrá

Morava za Mojmíra, Rostislava a byzantské misie

Na přelomu 8. a 9. století se ve střední Evropě vytvořily předpoklady vzniku státního útvaru. Jeho tvůrci se během 9. století stali Moravané, kteří v té době obývali území dnešní východní poloviny České republiky, tedy Moravu, a také úrodné oblasti západního Slovenska. Poprvé se s nositeli toho jména setkáváme v roce 822, kdy se jejich „vyslanci“ účastnili říšského sněmu svolaného do Frankfurtu nad Mohanem franckým císařem Ludvíkem I. Pobožným, synem císaře Karla Velikého. Vedle ostatních účastníků je pod názvem „Marvani“ zaznamenaly Anály království Franků, Annales regni Francorum. V té době už určitá část Moravanů z řad společenské elity měla za sebou konverzi ke křesťanství.

První křesťanští duchovní se na Moravě objevili už na sklonku 8. století. Přicházeli z prostředí bavorských diecézí (Salzburg, Pasov) a klášterů (Kremsmünster, Niederallteich) a z oblasti akvilejského patriarchátu (Aquileia, Grado, Benátky), včetně měst na adriatickém pobřeží. K roku 831 se vztahuje pozdní zpráva, že pasovský biskup Reginhar „pokřtil všechny Moravany“. Je bezesporu nadsazena, nicméně naznačuje, že právě tehdy skončila úvodní, živelná fáze christianizace moravských Slovanů, a že začala fáze nová, ve které měla rozhodující role připadnout pasovskému biskupovi a jeho knězům.

První třetina 9. století byla také dobou, ve které vyvrcholil vnitřní přerod naddunajských Slovanů. Na jižní Moravě, zejména v Pomoraví, ale i na Brněnsku, Znojemsku, Olomoucku a zčásti i na území západního Slovenska,  hlavně pak v Pováží až po Bratislavu, v jeho průběhu vykrystalizovalo knížectví Moravanů na čele s Mojmírem, někdy označované termínem Stará Morava. Východně od něj, hlavně v Ponitří, existoval další územní celek označovaný Nitranské knížectví. Tomu vládl tehdy ještě nepokřtěný Pribina. Vzájemný vztah obou celků není úplně jasný. Někdy se předpokládá, že šlo o dva samostatné, na sobě nezávislé útvary, jindy naopak, že Nitransko bylo bezprostřední součástí knížectví Moravanů, tedy že Pribina byl podřízeným Mojmíra.

Zpočátku snad dobré vztahy panující mezi oběma knížectvími Moravanů se na začátku třicátých let 9. století vyostřily, až přerostly v otevřený konflikt. Ten vyústil v roce 833 ve vyhnání či vypovězení Pribiny z Nitry a v jeho útěk k Ratbodovi, vládci Frankům poplatné Východní marky, jen nedávno vzniklé v místech východní poloviny dnešního Rakouska. Mojmír potom převzal vládu nad oběma knížectvími, čímž položil základní kámen Velké Moravy. Pod tímto pojmenováním však obyvatelé tehdejší Evropy nově vzniklý útvar ještě neznali. V písemných pramenech 9. století se o tomto prvním západoslovanském státním útvaru hovoří jako o „zemi Moravanů“ nebo „panství Moravanů“, o něco později pak jako o „ panství Rostislava“ nebo „panství" či "království Svatopluka“. Poprvé ho termínem „Velká Morava“ ve znění "hé megalé Morabia" označil až byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos ve svém spisu O spravování říše - De administrando imperio - napsaném těsně před  polovinou 10. století.

Úvodních deset let existence se knížectví Moravanů rozvíjelo v klidu a míru. Příčin, proč mu byla tato šance poskytnuta, existovalo několik. První tkvěla v tom, že kníže Mojmír a „všichni Moravané“ už byli pokřtěni (jistě přehnané tvrzení), takže s idejí boje proti pohanům vůči nim Frankové vystoupit otevřeně nemohli. V tom však asi hlavní příčina jejich nezájmu o Moravu nevězela. Tou byla spíše krize uvnitř samotné Franské říše, vyvolaná ostrými dynastickými rozmíškami mezi slabým králem Ludvíkem I. Pobožným a jeho ambiciózními syny dožadujícími se podílu na moci. Tuto krizi vyřešilo až rozdělení říše na tři, posléze na dva celky, které se uskutečnilo ve Verdunu v roce 843. Moravanům tak vyvstal nový silný soused - Východofranská říše. Její panovník, král Ludvík II. Němec, také okamžitě zahájil řešení příhraničních záležitostí své říše, když o rok později zasáhl do dějů na Moravě, kde na prázdný knížecí trůn dosadil Rostislava v domnění, že se mu tím podařilo vytvořit snadno ovladatelný satelit. Loajalita Moravanů a jejich knížete vůči Východofranské říši však neměla dlouhého trvání. Už okolo roku 850 totiž Rostislav začal prosazovat své vlastní cíle a mocenské ambice. To v roce 855 vedlo Ludvíka II. Němce k tomu, aby zorganizoval rozsáhlou výpravu, která měla poměry na Moravě vrátit do původního stavu. Kromě plenění území však Bavoři a Frankové ničeho nedosáhli, naopak Rostislavovi bojovníci v odvetu pronikli až za Dunaj, kde napáchali velké škody. Paradoxně tak Ludvíkova trestná výprava potvrdila vzrůstající vliv a moc vládce Moravanů, který se v tu dobu ocitl ve faktickém postavení „krále“.

Územní rozsah Rostislavova panství lze charakterizovat tak, že jeho mocenské ústředí se nacházelo v Pomoraví, kde centry byla hradiska "Valy" u Mikulčic a "Valy" ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Na Brněnsku bylo centrem hradisko "Staré Zámky" u Líšně v okrajové části současného Brna, na jihu Moravy pak hradisko sv. Hypolita na katastru Znojma, velmožský dvorec existoval na Pohansku u Břeclavi. Na území dnešního Slovenska  patřilo do rámce Rostislavova panství Pováží s hradiskem Pobedim a dvorcem na Ducovém, obě u Piešťan. Dále pak Nitransko s centrem v samotné Nitře a (nyní nově objevované) hradisko Bojná u Topolčian, na jihozápadě pak hlavně hradiska v Bratislavě (Hrad) a Děvín, obě vysoko nad Dunajem. Sféra vlivu Moravanů z jejich center v Pomoraví tak sahala na severu přibližně po Olomouc, možná ještě o něco dále severněji, na západě po Českomoravskou a Drahanskou vysočinu (minimálně po Blansko) a na jihozápadě Znojmo. Na jihu pak nejspíše zatím jen po Dyji a dolní Moravu, případně Dunaj, na východě do oblasti Pohroní s tamními strážními hradisky (např. i Detva, Tľmače). 

Po válečném neúspěchu v roce 855 svěřil Ludvík II. Němec správu východních území Východofranské říše svému synu Karlomanovi. Ten se však na sklonku roku 858 nečekaně spojil s Rostislavem a společně s ním vyhnal z Panonie Ludvíkovy úředníky. Rozpory mezi příslušníky vládnoucího rodu Východofranské říše Rostislavovi jistě vyhovovaly; on sám byl v té době na vrcholu moci. Vadilo mu však, že v církevní sféře na Moravě "vládnou" Bavoři a Frankové, že nemá vlastního biskupa.

 „…Rostislav, kníže moravský, z vnuknutí Božího a po úradě se svými knížaty a s Moravany vypravil poselství k císaři Michaelovi, v němž pravil: ,Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil, aby též jiné kraje nás napodobily. Pošli nám tedy, pane, takového biskupa a učitele, neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů“. Z úryvku Života Konstantinova plyne, že kníže Rostislav v roce 863 požádal císaře Michaela III. o vyslání biskupa a misionářů z Byzance. Byzantský monarcha mu kupodivu vyhověl, takže někdy ve druhé polovině roku 863 přišla na Moravu skupina kněží a mnichů, vedená učeným Konstantinem Filosofem a jeho bratrem, právně vzdělaným Metodějem. Jejich prvotní působiště se pravděpodobně nacházelo na Valech u Mikulčic, zřejmě u tamního III. kostela, baziliky, což byl původně hlavní kostel pasovského kněžstva a tedy sídlo archypresbytera, v té době dočasně opuštěné. Konstantin a Metoděj se na počátku své činnosti mohli plně spolehnout na jasnou podporu od moravského knížete. Avšak už následujícího roku se na mocensko politické scéně stalo něco, co tuto podporu do jisté míry ovlivnilo. V roce 864 byl totiž na Děvíně Bavory obklíčen a posléze zajat kníže Rostislav. Byl sice nucen vydat rukojmí a zřejmě také svolil k návratu již dříve vypuzených bavorských kněží na čele s archipresbyterem, stále však zůstával mocným a nezávislým vládcem. Jen do vnitřních dynastických záležitostí Východofranské říše už nezasahoval jako dříve. Opačný postoj naopak vůči Rostislavovi nyní zaujímal starší Ludvíkův syn Karloman. Z někdejšího spojence moravského panovníka se stal jeho úhlavní nepřítel, neboť ho otec zvýhodnil při aktu dělení Říše a označil za svého nástupce. Ve spojenectví Ludvíka II. Němce a Karlomana tak Rostislavovi a Moravanům vyvstalo smrtelné nebezpečí. Nicméně ani moravský kníže nezůstal v nečinnosti, protože na svou stranu získal blatenského knížete Kocela - syna svého někdejšího nepřítele Pribiny. 

Mezi lety 864–867 působily na Moravě dvě skupiny duchovenstva: jednak vzdělaní Byzantinci na čele s Konstantinem Filosofem a Metodějem, sídlící zpočátku na hradisku Valy u Mikulčic a poté v Uherském Hradišti-Sadech, jednak bavorský klérus řízený archipresbyterem nového pasovského biskupa Hermanricha, který po svém návratu na Moravu znovu osadil III. kostel v Mikulčicích. Musíme si uvědomit, že Morava ještě stále představovala misijní území otevřené všem křesťanským misionářům. I když soužití (či spíše nesoužití) obou zmíněných křesťanských skupin bylo hodně problematické, podařilo se Konstantinově skupině vychovat značné množství žáků a do slovanského jazyka přeložit některé důležité biblické texty a bohoslužebné formule. Úspěch byzantské misie spočíval hlavně v tom, že při bohoslužbách používala Moravanům srozumitelný jazyk, staroslověnštinu, a pro jeho potřeby Konstantinem vytvořenou zvláštní abecedu, hlaholici. Misijní úspěchy Byzantinců jistě vadily pasovským, takže lze předpokládat, že existovala řada stížností týkajících se hlavně užívání onoho nového jazyka a písma.

Kolem poloviny roku 867 Konstantin a Metoděj, provázení svými byzantskými druhy i nově vychovanými žáky, Moravu opustili a vypravili se na Kocelovo Blatensko. Odtud se i s dalšími novými žáky a zřejmě také s průvodními dopisy Rostislava a Kocela dostali do Benátek. Tam je zastihly jak zprávy o mocenském převratu v Konstantinopoli, tak i pozvání papeže Mikuláše I. do Říma. Ve věčném městě je však přivítal už nový papež Hadrián II., který vůči nim zaujal velmi vstřícný postoj. Kromě jiného tomu tak bylo i proto, že Byzantinci s sebou přiváželi ostatky velmi uctívaného sv. Klimenta, čtvrtého římského biskupa, objevené Konstantinem na Chersonesu v roce 861. Pobyt Konstantina a Metoděje v Římě se nakonec změnil v triumf. Hadrián II. totiž schválil jejich moravskou misii, vysvětil Metoděje a žáky Konstantina na kněze a nechal posvětit liturgické knihy se slovanskými překlady. Se zřízením moravské diecéze však otálel. Mezitím, někdy na konci roku 868, Konstantin vážně onemocněl a vstoupil do jednoho z tamních řeckých klášterů, kde přijal mnišské jméno Cyril. Mezi zdmi kláštera dne 14. února 869 zemřel a byl nakonec pochován v římském kostele sv. Klimenta.

Také na Moravě byl rok 869 obdobím velmi významných dějinných událostí. Východofranský král Ludvík II. Němec se totiž rozhodl jednou provždy skoncovat s knížetem Rostislavem a vypravil Na Moravu a Nitransko velká vojska. Ta sice obě území zle poplenila, avšak svého hlavního cíle, tedy likvidace Rostislava, východofranský panovník ještě nedosáhl.

Na jaře roku 869 se do pohybu dostaly záležitosti okolo Metoděje, jenž stále dlel v Římě. Na žádost Kocela a zřejmě i Rostislava ho papež Hadrián II. jmenoval nejprve svým legátem pro slovanská území s právem sloužit tam liturgii ve slovanském jazyce, posléze ho vysvětil za arcibiskupa pro Panonii se sídlem v Sirmiu. Vznikl tak zvláštní stav, kdy Metoděj byl arcibiskupem rozsáhlé misijní oblasti zahrnující kromě velkých částí Panonie i Moravu, Nitransko a možná i Kocelovo blatenské knížectví. Šlo ovšem o území, na která si vždy činili nárok Bavoři - arcibiskupové ze Salzburgu a biskupové z Pasova. S tímto zvláštním oprávněním opouštěl arcibiskup Metoděj na jaře roku 870 Řím. Víme, že jistě přišel ke Kocelovi do Blatnohradu, který těsně před jeho příchodem ostentativně opustil salzburský archipresbyter Rihpald.

 V téže době dostaly nečekaný spád také události na Moravě. Vše začalo zradou nitranského knížete Svatopluka, který, jak udávají Letopisy fuldské, „…staraje se o vlastní prospěch, odevzdal se spolu s panstvím (regnum), které držel, Karlomanovi“. Rostislav se o Svatoplukově zradě dověděl, pokusil se ho zajmout a zabít, do léčky však padl on sám. Svatopluk pak svoji zradu dovršil, když svého strýce Rostislava předal Karlomanovi. Ten následně bez boje obsadil všechna moravská hradiska a dosadil na ně franské a bavorské posádky. Do rukou se mu dostal i velký poklad Moravanů, který Karloman společně se zajatým Rostislavem dopravil na řezenský královský dvůr svého otce Ludvíka II. Němce.

Někdy v téže době byl za nejasných okolností zajat i arcibiskup Metoděj, jenž poté jako vězeň bavorského vrcholného kléru skončil v cele některého z klášterů, nejspíše asi v Ellwangenu, kde zůstal následující tři roky. Kníže Rostislav skončil ještě hůře. V roce 870 byl v Řezně nejprve odsouzen k smrti, Ludvík II. Němec však rozsudek pozměnil na oslepení a trvalé uvržení do kteréhosi kláštera, kde stopy po druhém známém vládci Moravy natrvalo mizí.

Ačkoliv kníže Svatopluk po odchodu Karlomana stále zůstával na Moravě, fakticky zde z pověření krále Ludvíka II. Němce vládla hrabata Vilhelm a Engilšalk, takže drancování pokračovalo. Za nepříliš vyjasněných okolností byl nakonec uvězněn a ke Karlomanovi převezen i Svatopluk, čímž byla franská okupace Moravy fakticky dokonána. Moravané ovšem tuto skutečnost nepřijali a se zbraní v ruce povstali. Do čela svého povstání si dosadili Slavomíra, sice kněze, avšak člena vládnoucího rodu Mojmírova. Podařilo se jim dobýt mnoha hradisek, včetně „starého města Rostislavova“, což dávalo tušit, že Karloman bude muset vynaložit nemalé úsilí, aby je opět porazil. Snad právě proto postavil v roce 871 do čela trestné výpravy, která měla povstalce potlačit, omilostněného Svatopluka. Leč, jak praví Anály kláštera ve Fuldě „…Svatopluk, když ostatní budovali tábor, vstoupil do starého města Rostislavova a ihned podle slovanského zvyku nedodržel věrnost, zapomněl své přísahy a obrátil síly a snahy ne k poražení Slavomíra, ale k pomstění potupy, kterou mu způsobil Karloman. A hned s velkým vojskem napadl v táboře Bavory, kteří netušili nic zlého a méně se strážili a mnoho z nich zajal živých, když téměř všechny ostatní pobil…“. Tato zdrcující porážka, o níž se zmiňují mnohé letopisy, znamenala nejen opětovné vymanění se Moravanů z područí Východofranské říše, ale předznamenala také začátek ještě významnější dějinné éry, éry Velké Moravy.

 

„HÉ MEGALÉ MORABIA“ – VELKÁ MORAVA

Období mezi roky 871–894 představuje nejvýznamnější etapu raně středověkých dějin Moravy. Je výrazně svázáno se jménem Svatopluka, „knížete knížat“, tedy krále, za jehož vlády se Velká Morava etablovala ve skutečnou středoevropskou říši a velmoc. Začátek jeho vlády však nebyl nijak jednoduchý.

Starý a nemocný král Ludvík II. Němec se jen těžce smiřoval s poměry, které na Moravě zavládly po těžké porážce jeho a Karlomanova bavorského vojska u „starého města Rostislavova“. Králova vojska každoročně pustošila území Moravanů a obléhala nepřítele u „velmi opevněného města“, leč, jak uvádějí Fuldské anály, výraznějších úspěchů nezískala. Naopak. Zaznamenány byly případy, kdy Svatopluk náhlým přepadem zničil lodě dobyvatelů na Dunaji, nebo kdy dokonce i ženy strhávaly franské bojovníky z koní a ubíjely je palicemi. To naznačuje, že úspěšný boj Moravanů měl charakter všelidového odporu. V té době stáli na jejich straně i Čechové, kteří dokonce vypravili Svatoplukovi nevěstu jménem Sventožizň, snad budoucí matku Svatoplukova nástupce na trůnu, Mojmíra II.. Její průvod byl však někde na moravsko-česko-bavorském pomezí přepaden, takže velké množství svatebních darů skončilo nikoliv v rukou moravského knížete, nýbrž v Bavorsku. Tato epizoda však nic nemění na tom, že v letech 871–873 se Svatoplukovi a jeho Moravanům i přes velkou snahu Východofranské říše nejenže podařilo ubránit svoji samostatnost, ale i vítězně vyjít z těchto bojů a posílit své pozice.

V průběhu obranných bojů také došlo k opětovnému vypuzení bavorského kléru, přičemž si Svatopluk zřejmě uvědomil, že vlastně neví nic o osudech arcibiskupa Metoděje. Obrátil se proto se žádostí do Říma, kde na papežský stolec právě dosedl Jan VIII. Ten vyvinul velké úsilí provázené dokonce i hrozbami exkomunikace odbojným bavorským biskupům, aby ještě stále vězněného Metoděje vysvobodil a umožnil mu návrat na Moravu, k čemuž došlo v roce 873. „A když ho přijal kníže Svatopluk se všemi Moravany, svěřil mu do správy všechny kostely a duchovenstvo ve všech městech … tím více se počalo moravské panství rozšiřovat do všech zemí a porážet své nepřátele, a to bez úhony …“ popsal akt Metodějova přijetí a následné události autor Života Metodějova.

Rozšiřování panství Moravanů v době po roce 874 samozřejmě nesouviselo jen s příchodem Metoděje. Bylo umožněno především tím, že v onom roce, ve dvorci Forchheim, nabídl Svatopluk skrze své vyslance vedené Janem, knězem z Benátek, Ludvíku II. Němci a Karlomanovi mírovou dohodu. Zavázal se v ní odvádět roční poplatek a složil slib věrnosti, když proti němu nebudou ze strany říše vedeny žádné vojenské akce. Tím si uvolnil ruce k expanzi, která směřovala hlavně do oblastí, jež ležely mimo zájmovou sféru Východofranské říše. Jednalo se o oblasti obývané převážně Slovany, nezřídka dosud lpícími na svém tradičním pohanském náboženství.

Expanzi vojenského charakteru většinou předcházela mise významného církevního hodnostáře. Neuspěla-li, jak tomu bylo v případě vládce Vislanů na Krakovsku v jižním Polsku v letech 874–880, následoval útok. I vislanský kníže byl nakonec pokřtěn a jeho území se dostalo do područí velkomoravského panovníka. A k témuž došlo také v dosud  pohanských Čechách v roce 883.

Zatímco v zahraničních záležitostech panoval mezi vládnoucím knížetem a arcibiskupem soulad, ve vnitřních církevních záležitostech Velké Moravy vzrůstaly rozepře mezi Metodějem a jeho žáky na jedné straně a opět se navrátivším bavorským a latinským duchovenstvem na straně druhé. Moravský vládce celý spor v roce 879 postoupil do Říma k vyřešení papeži Janu VIII. Rozřešení sporu proběhlo v následujícím roce za účasti arcibiskupa Metoděje, který se osobně obhajoval vůči vzneseným obviněním. Výsledek lze vyčíst z papežské buly známé jako Industriae tuae, nejvýznamnější listiny k dějinám raně středověké Moravy. Začíná oslovením „Milovanému synu Svatoplukovi, slavnému vladaři“, z čehož plyne, že ji Jan VIII. adresoval přímo moravskému panovníkovi. Z dalšího pak vybíráme následující důležité pasáže: "… Pohrdnul jsi jinými vládci tohoto světa a rozhodl ses se svými velmoži, tvými věrnými a s veškerým lidem své země zvolit si v nejvěrnější lásce blahoslaveného Petra, knížete apoštolského řádu a jeho zástupce za patrona a ve všem za pomocníka a ochránce… za tuto tak velikou víru a oddanost tvou a tvého lidu, objímáme tě v nesmírné lásce a s rozevřenou náručí našeho apoštolátu jako jediného syna a se všemi tvými věrnými tě přijímáme do svého otcovského srdce jako Nám svěřené ovečky Páně … My pak jsme shledali, že je (Metoděj, pozn. autora) ve všem církevním učení a zvycích pravověrný a prospěšný, i poslali jsme vám ho zase zpět, aby řídil jemu svěřenou církev boží … Též onoho kněze jménem Wiching, kterého jsi nám poslal, zvoleného biskupa, posvětili jsme pro svatou nitranskou církev a přikazujeme, aby byl svého arcibiskupa ve všem poslušný … Konečně slovanské písmo nalezené kdysi Konstantinem Filosofem, právem schvalujeme, aby v něm zaznívaly chvály Bohu, a přikazujeme, aby se v témže jazyce hlásala sláva skutků Krista pána našeho… Nařizujeme, aby se evangelium ve všech kostelích vaší země pro větší úctu četlo latinsky, a potom, aby se, přeložené do slovanského jazyka, zvěstovalo uším lidu, který nerozumí latinským slovům …"..   

Závěry buly Industriae tuae se odrazily ve všech sférách života Velké Moravy. V církevní se dostalo zadostiučinění Metodějovi, který je poprvé titulován jako „arcibiskup svaté moravské církve.“ Jemu a jeho žákům je dovoleno sloužit liturgii ve slovanském jazyce, stejně jako v latině. Na druhé straně je na přání Svatopluka do Nitravy jako biskup ordinován Wiching, Metodějův úhlavní nepřítel. V politicko mocenské oblasti je nejvýznamnějším počinem buly přijetí Svatopluka a jeho lidu pod papežskou patronaci sv. Petra, což v žádném případě nebyl běžný akt papežské diplomacie. Jeho význam podtrhovala také titulace „duchovní syn sv. Petra“ zvýrazněná v případě Svatopluka ještě přívlastkem „jediný“. Toho se dostávalo jen nositelům císařské hodnosti nebo těm jedincům, kteří se o ni ucházeli. K nim z pohledu papeže Jana VIII., jak se zdá, patřil i Svatopluk, neboť právě v letech 877–881 franské impérium žádného císaře nemělo. Jeho mocenské postavení bylo v té době skutečně neotřesitelné. Dodejme zároveň, že papežská patronace se udělovala těm panovníkům, o kterých se papež domníval, že se o ně v případě potřeby může opřít. A naopak, ochrana ze strany papeže poskytovala „duchovním synům sv. Petra“ silnější mocenské pozice a stvrzovala jejich vládu. A co je ještě důležité – musel o ni panovník-uchazeč požádat. To znamená, že arcibiskup Metoděj nebo velmož Zeměžizň, který moravského metropolitu do Říma doprovázel, vezli do Říma také Svatoplukovu žádost, z čehož vyplývá, že ze strany moravského vladaře šlo o promyšlený akt. Zříkal se jím "ochrany" ze strany východofranského císaře a dával se pod ochranu církve! Mocenský potenciál nově získaný tímto spojenectvím se ihned odrazil v mocenské sféře v letech 880–884.

V roce 880 Svatopluk nejprve upřel svůj zájem na východní okraj svého panství, do Potisí. Po neúspěšných jednáních tam v roce 882 zasáhl osobně, když po tvrdých bojích s Bulhary Potisí ovládl. O něco později, ještě však v témže roce, zaměřil svůj zájem na Čechy. Mezi tamními předáky si vybral prvního historicky doloženého Přemyslovce Bořivoje, aby tam skrze něj prosadil svůj vliv. I z toho činu je zřejmé, jak si byl vládce Velké Moravy jistý svojí pozicí, neboť bezesporu věděl, že se tím dostane do střetu s Bavory a Franky. V průběhu jara roku 883 Svatoplukovi bojovníci nejprve dobyli území Čech a hned poté, asi o letnicích, došlo na Velehradě k Bořivojovu pokřtění. Vykonavatelem křtu byl sám arcibiskup Metoděj, kmotrem kníže Svatopluk. Ten také poskytl Bořivojovi kněze Kaicha, se kterým se novokřtěnec vrátil do Čech. Ovšem reakce tamních pohanských předáků na sebe nedala dlouho čekat. Bořivoj byl vyhnán a až do roku 885 znovu pobýval na Moravě. Svatopluk se mezi tím angažoval v Zadunajsku, kde se vojensky postavil za Ariba, markraběte Východní marky a jeho syna Isanrika. Učinil tak proti potomkům Vilhelma a Engilšalka, jeho někdejších nepřátel a správcům Panonského knížectví, jež bylo podřízeno bavorskému králi Arnulfovi. Počet Svatoplukových bojovníků plenících v letech 883–884 Panonii byl prý tehdy tak velký, že „jeho vojsko přecházelo na jednom místě od úsvitu až do soumraku“. Panonské války ukončil až mírový rozhovor mezi moravským vládcem a západofranským císařem Karlem III. Tlustým, který se uskutečnil v roce 884 na hoře Comiano nedaleko říčky Tulln. Svatopluk císaři slíbil, že pokud bude Karel živý, nevtrhne se svým vojskem na jeho území, za což mu byly uznány jeho územní zisky v Zadunajsku, které sahaly až po Vídeňský les a na jihu k řece Drávě. Kromě tohoto území a centrálních oblastí na Moravě a západním Slovensku ovládal Svatopluk podstatnou část severní Panonie až po řeku Tisu, kde jeho říše sousedila s Bulharskem, na severu mu byli poplatní jihopolští Vislané, na západě Češi, na severozápadě polabští Srbové. Na jihozápadě byla hranicí řeka Dunaj. V 80. a první polovině 90. let 9. století tak Velká Morava zabírala podstatnou část středoevropského prostoru.

V církevních sférách se ovšem znovu schylovalo ke konfrontaci. Nitranský biskup Wiching, vědomý si knížecí podpory, neustával v provokacích a očerňování svého arcibiskupa, což bylo v příkrém rozporu s nařízeními papeže Jana VIII. To vedlo Metoděje k protiakci, při níž Wichinga exkomunikoval. Svatopluk opět předložil spor svých nejvyšších duchovních k vyřešení do Říma, kde však už místo Jana VIII. na papežském stolci seděl Štěpán V. A ten vyslyšel Wichinga. Arcibiskup Metoděj už nezasáhl, a ani nemohl, protože 6. dubna roku 885 zemřel. Před smrtí sice ještě stačil za svého nástupce označit kněze Gorazda, původem Moravana, avšak jeho volba v Římě nebyla akceptována. Nejvyšším představitelem církve na Velké Moravě se tak stal nitranský biskup Wiching. Jeho přičiněním byli duchovní slovanského obřadu následně z Moravy vyhnáni a někteří dokonce prodáni do otroctví. Nejvýznamnější z Metodějových žáků, např. Naum a Kliment, skončili v Bulharsku, kde se jim od chána Borise dostalo vřelého uvítání a byli to právě oni, kdo u Ochridského jezera založili rozsáhlé centrum křesťanství, živé dodnes. Naopak na Moravě po roce 885 směli zůstat jen ti klerici, kteří vedli obřad výhradně v latinském jazyce.

V roce 887 se novým východofranským králem stal někdejší bavorský vévoda Arnulf. O dva roky později, když zemřel kníže Bořivoj, se v české kotlině ujal vlády samotný Svatopluk, čímž se Čechy staly bezprostřední součástí Velké Moravy. Král Východofranské říše, která si na území Čech vždy činila nárok, tuto novou situaci v roce 890 stvrdil při jednání s moravským panovníkem. Svatopluk zase na oplátku - jak už ostatně bylo jeho zvykem - formálně uznal Arnulfovu svrchovanost. Dohodnutý mír však neměl mít dlouhého trvání. První jej porušil Arnulf, který v červenci roku 892 spolu se svými spojenci, kočovnými Maďary a slavonským knížetem Braslavem, napadl území Velké Moravy a po dobu čtyř týdnů je pustošil. I v následujícím roce ničila Arnulfova vojska zemi Moravanů, ovšem bez dalšího valného výsledku. Nečekané rozuzlení přišlo až v roce 894, kdy „zemřel nešťastně Svatopluk, vévoda Moravanů, pochva vší věrolomnosti, když dychtě po lidské krvi, obcházel všechny sousední země a uváděl je lstí a klamem ve zmatek“. Takto s odporem, ovšem vzhledem k franskému původu autora pochopitelně, zaznamenaly smrt moravského vladaře v roce 894 anály kláštera ve Fuldě. Naopak Regino z Prümu o tomtéž píše, že „zemřel též Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejrozvážnější a nejbystřejší", což je zcela jistě příhodnější hodnocení významného, v pořadí třetího moravského vládce.

Situace, v jaké se Velká Morava nacházela po skonu svého silného panovníka, když vládu nad ní přebral nejstarší Svatoplukův syn Mojmír II., nebyla nikterak jednoduchá. Z jihovýchodu sílil tlak starých Maďarů, z jihu a jihozápadu opakovaně útočili Bavoři, na západě vyčkávali Čechové a Srbové. Moravská církev byla bez biskupa i arcibiskupa, o svá dědická práva se hlásil Svatopluk II. mladší syn slavného otce téhož jména. Ačkoliv se Mojmír II. brzy projevil jako dobrý nástupce svého otce, postupnému rozkladu Velkomoravské říše zabránit nedokázal. Ještě v roce 894 byl nucen vzdát se území jižního Zadunajska, což byla nezbytná daň za uzavření míru s Bavory. Potom, hned v následujícím roce, se od Velké Moravy odtrhli Čechové, aby se dobrovolně poddali východofranskému Arnulfovi a jejich příkladu následovali i polabští Srbové. Krize dosáhla vrcholu, když se na východě objevili Maďaři, tentokrát i s rodinami, se žádostí, aby jim Mojmír II. v Potisí vyčlenil území, kde by se mohli usadit. Moravský vládce jim vyhověl, čímž si alespoň z této stany načas zajistil klid. Ten však neměl ani doma. Sice se mu v roce 898 podařilo omezit vliv svého mladšího bratra a zavřít ho na kterémsi hradisku, avšak výprava Bavorů jej následně osvobodila, přičemž zpustošila část moravského území. To ovšem znamenalo další otevřené porušení moravsko - bavorského míru, na což Moravané odpověděli vpádem do Východní marky. Ovládli ji a odevzdali do správy svému dávnému spojenci, markraběti Isanrikovi. V roce 900 na okleštěné území Velké Moravy opět zaútočili Bavoři, podporovaní již bojovníky z Čech, aby zde plenili po dobu čtyř týdnů. Tento útok Bavorů byl však zřejmě  posledním, který kdy proti Velké Moravě podnikli. Stále akutnější nebezpečí v podobě starých Maďarů totiž nakonec, v roce 901, přivedlo oba tradiční nepřátele do tábora protimaďarské koalice.

Někdy na začátku roku 900 přibyli z Říma na Moravu biskupové Daniel a Benedikt a spolu s nimi arcibiskup Jan. Příchod těchto vysokých církevních hodnostářů si zřejmě vyžádal Mojmír II., avšak možné je i to, že jejich misi u papeže inicioval ještě kníže Svatopluk. Jan, Daniel a Benedikt ordinovali na Moravě čtyři nové biskupy, čímž se konečně naplnily ideje především Metoděje a Rostislava. Konečně tak opět mohlo být obsazeno sídlo někdejší Metodějovy arcidiecéze v Uherském Hradišti-Sadech, biskupský stolec v Nitře a také vytvořena působiště pro dva nové biskupy, jedno zřejmě v Olomouci, další snad v Mikulčicích.

Těsně po roce 900 konečně došlo na Moravě ke stabilizaci poměrů, byť krátkodobé. Její rozloha se ustálila na původních územích z doby Mojmíra I. a Rostislava. Nehrozilo nebezpečí ze strany Bavorů ani Franků, mladší odbojný bratr knížete Mojmíra II. Svatopluk II. pobýval v bavorském vyhnanství. Jako dosud nikdy před tím byla osazena církevní organizace. Ovšem na jihovýchodě vzrůstalo nové smrtelné nebezpečí v podobě starých Maďarů.        

 

ZÁNIK VELKÉ MORAVY

Jako první byli již v roce 902 Maďary napadeni Moravané a o něco později i Bavoři. Jízdní oddíly Maďarů byly však ještě odraženy. Už v roce 906 zaznamenal Annalista Saxo další boj Moravanů s Maďary, údajně opět vítězný. Nicméně potom zprávy o Moravanech a Mojmírovi natrvalo končí, stejně jako na dlouhou dobu není zmiňována Morava. Pouze v letopisech Iuvavského kláštera se lze zaznamenat větu o velké bitvě u Bratislavy, ve které 4. července roku 907 maďarské oddíly na hlavu porazily spojená vojska světských a církevních elit Bavorska, což znamenalo, že se Karpatská kotlina natrvalo dostala do područí starých Maďarů. To, že mezi účastníky bitvy u Bratislavy nebyli uvedeni Moravané, se někdy považuje za důkaz, že Velká Morava už tehdy neexistovala. Pro stanovení doby jejího  zániku jsou důležité také okolnosti související s kronikou Reginona z Prümu, která měla být dokončena v roce 908. Přesto je v ní uvedeno, že Svatoplukovi synové vládli v „regnum“ svého otce jen krátkou dobu, a že Maďaři „vše až do základů zpustošili“.

Z archeologických pramenů ovšem vyplývá cosi jiného. Zdá se totiž, že jižní polovina východní části centrálního území Velké Moravy, tedy oblast Nitranského knížectví, nebyla staromaďarskými nájezdníky na přelomu 9. a 10. století nijak výrazně dobývána, resp. poničena. Na tamních hradištích, která musela být „první na ráně“ jako např. Mužla-Čenkov, ležící u Dunaje, jen 8 km od Štůrova, nebo hradiska na Pohroní nacházející se v tzv. Slovenské bráně, např. Tlmače nebo Malé Kozmálovce, či hradiska v Bratislavě, Děvíně a na Děvínské kobyle, nebyly zjištěny žádné stopy požárů, žádné spálené horizonty a destrukce. Naopak na Moravě, výhradně jižní, se stopy ničení našly. Známe je z Brna-Starých Zámků u Líšně, ze Znojma-hradiska sv. Hypolita, ze Strachotína-Petrovy louky, hlavně však z Břeclavi-Pohanska a z Valů u Mikulčic. Poskytují jasná svědectví o útocích proti těmto hradiskům i o jejich konečném dobytí, při kterém lehly popelem zřejmě nejen hradby, ale i části vnitřní zástavby. Rombické hroty šípů užívané především při střelbě reflexními luky, které se našly v blízkosti bran a významných objektů, podávají svědectví, že pravděpodobnými dobyvateli zde byli kočovníci, zřejmě skutečně Maďaři a jejich spojenci. Dále na sever ovšem přesvědčivé stopy nějakých ničivých událostí datovatelných do začátku 10. století a svázaných s kočovníky neznáme. Neobjevily se v oblasti Starého Města-Uherského Hradiště, tedy Veligradu, ani na vzmáhajícím se Olomoucku. Na základě výše uvedeného lze nabídnout následující výklad událostí, jež mohly vézt k zániku moravského státu.

Na sklonku 9. století vyčleňuje Mojmír II. ve východním pohraničí své říše prostor pro nově přišlé Maďary. Byť zpočátku loajální, postupně se tito kočovníci stávají velice nepříjemným sousedem hlavně pro obyvatele východní části jádra Velké Moravy, Nitranska. Proto, když se staří Maďaři po roce 901 rozhodli zaměřit šípy svých reflexních luků proti nim, zvolily elity nitranského knížectví Velké Moravy menší zlo (tedy alespoň pro ně): přijali je a usadili vedle sebe. To asi vyvolalo odvetu ze strany Mojmíra II. a možná i případnou protiakci, při které se snad někde na Nitransku mohla odehrát první osudová bitva. Mojmír II. ji zřejmě prohrál a se zbytky své družiny a s hotovostí obsadil hradiska na jihu Moravy, kde vyčkával. Na protiútok zřejmě už neměl dostatek sil a ani nevěděl, jak se vůči němu zachovají obyvatelé Nitranska. Staří Maďaři nakonec skutečně zaútočili. Dosvědčují to výše popsané zánikové horizonty zjištěné na některých jihomoravských hradiskách, přičemž hlavní útok zřejmě směřoval proti Mikulčicím, hlavnímu bodu obrany na jihovýchodě centrálního území Mojmírova panství, kde se pravděpodobně shromáždila podstatná část zbylých bojovníků a možná i samotný kníže. Zřejmě právě zde, u Mikulčic, odehrála se ona rozhodující bitva mezi Moravany a starými Maďary. Dokládají ji skutečné archeologické nálezy a nálezové situace. Po vydrancování mikulčického hradiska postupovali Maďaři dále do nitra Velké Moravy, nejspíše ke staroměstsko-uherskohradišťské aglomeraci, Veligradu. Ta však už nebyla obranyschopná, protože neexistoval dostatek bojovníků, kteří by hájili dlouhý pás její vnější fortifikace. Většina obyvatel Veligradu asi uprchla do okolních lesů nebo odešla dál na sever, do oblasti Olomouce. Brány Veligradu proto zůstaly otevřeny. Před nimi stojící zbylí příslušníci velkomoravské nobility zřejmě slíbili odvádět Maďarům válečný tribut. Dál na sever proto už kočovníci nepokračovali, neboť svého cíle vlastně dosáhli. Moravané byli paralyzovaní, takže se už ani nezúčastnili bitvy u Bratislavy v roce 907.

Vedle možnosti okamžitého zániku moravského státu v roce 906 se podle nás jeví jako pravděpodobnější možnost, že na Moravě i po prohraném střetnutí s Maďary přežívala určitá forma mocenských struktur lokálního charakteru. Nakonec však Velká Morava jako mocenský činitel přece jen zanikla, stala minulostí. Byl to nejstarší státní útvar středoevropských Slovanů, nacházející se doslova mezi Východem a Západem. Ve svém důsledku do jisté míry představoval model franské karlovské říše, adaptovaný a uzpůsobený moravskými Mojmírovci na poměry slovanského prostředí Evropy 9. století. Na něj ve svých počátcích v 10. století navazovaly nově se etablující středoevropské státy českých Přemyslovců, polských Piastovců i uherských Arpádovců. V tomto smyslu, byť Velká Morava neměla žádný přímý nástupnický stát, byla jejím následníkem vlastně celá střední Evropa.

 

Luděk Galuška

Nahoru
Slovenština